Jmenný
seznam ryb obsažených v atlasu:
Kliknutím na
jednotlivá jména se přesunete k detailu požadované ryby (řazeno abecedně).
==================================================================
Ctenopharyngodon idella
Popis:
Tato
kaprovitá ryba k nám byla dovezena v roce 1961. Má dlouhé válcovité tělo, v
bocích mírně zploštělé. Charakterizuje ji široká hlava, na skřelích výrazné
paprskové rýhy. Na velkých a pevných šupinách převažuje jasně stříbrná barva,
od hřbetu s lesklým, temně nazlátlým nádechem.
Amur bílý
byl vysazen hlavně do rybníků i toků v jižních oblastech naší republiky -
například na Pohořelicku, Třeboňsku a Blatensku. Má
podobné nároky na životní podmínky jako kapr, avšak dává přednost teplejší
vodě. Jako dvoucentimetrová rybička pohlcuje hlavně drobné virníky,
korýšky a larvičky pakomárů, pak přijímá rostlinnou
potravu - vláknité řasy. Odrostlejší amuři konzumují
vyšší, zejména měkké vodní rostliny. Brzy si však zvykají na potravu kaprů.
Chov amura má hlavní cíl - likvidovat nežádoucí porosty i v
zavlažovacích kanálech, přehradách a rybnících. Růst amurů
je ovlivněn teplotou vody: roste proto pomaleji než kapr a až ve čtvrtém roce
dosahuje hmotnosti necelých 2kg (kapr zhruba za 2,5 roku). Amur také později
dospívá pohlavně - ve stáří 7-9 let. Naše podnebí mu zatím znemožňuje přirozené
rozmnožování. Musí proto být uměle vytírán a rozmnožován.
Původním
domovem amura jsou rozsáhlá území Ruska, zejména pak
povodí Amuru a jižní oblasti Číny. Dosahuje délky až 130cm a hmotnosti až 30kg.
Nejmenší lovná délka je
50cm.
Aspius aspius
Popis:
Je to naše
jediná dravá kaprovitá ryba dolních toků řek i přehradních jezer, které jí
velmi dobře vyhovují. Má dlouhé tělo s širokou tlamou, jejíž okraje sahají až
za oči. V horní čelisti má jamku. Do ní zapadá hrbol na dolní čelisti. Tlama je
silně rozeklaná. Boky ryby jsou šedé i stříbřité, hřbet šedomodrý.
Bolen dravý
žije hlavně ve větších řekách a loví zejména v horních vrstvách vod. Napadá
hlučně hejna drobných rybek často u samého břehu i v nejneuvěřitelnějších
mělčinách. Jeho přítomnost ve vodách je proto snadno zjistitelná. Dosahuje
značné délky - až 120cm a hmotnosti až 14kg. Požírá kromě drobných rybek i hmyz
padlý na hladinu, v mladším stádiu plankton a drobné larvy hmyzu, ale i plůdek
jiných ryb. Bolen dravý naznačuje svou existencí, že v místě jeho výskytu je
dostatek drobných ryb. Jeho výskyt je hojnější v zemích na východ od Labe, v
mnoha evropských zemích se však vůbec nevyskytuje - například ve Francii,
Británii, Dánsku, Švýcarsku, na Pyrenejském poloostrově i v jižní části
poloostrova Balkánského. Je hojnější v řekách, které se vlévají do Severního,
Baltického, Černého i Kaspického moře.
Bolen dravý
i přes svou hlučnost je rybou velmi plachou, a jeho ulovení není proto snadné.
Nejlépe zabírá na drobnou živou rybku při naprostém tichu na břehu.
Pozor
na dobu hájení! Smí se lovit pouze v druhé polovině roku (od 16.června do
31.prosince).
Nejmenší lovná délka je
40cm.
Sander lucioperca
Popis:
Krásná okounovitá dravá ryba s podlouhlým válcovitým
tělem, špičatou, místně zploštělou hlavou. V čelistech má mnoho ostrých zubů,
mezi nimiž vyčnívají dva přední zvlášť velké. Hřbet má candát zbarvený do olivově
zelena, boky jsou stříbřité i zlaté a poznamenané osmi i více kolmými temnými
pruhy.
Má rád písčitá, štěrkovitá, nanejvýše pak lehce
zbahněná dna říčních koryt. Vyhovují mu i hlubší přehradní nádrže či chladnější
rybníky. Tře se v dubnu a květnu. Samec střeží oplodněné jikry a někdy k nim
přihání i čerstvou vodu. Je poměrně choulostivý na nedostatek kyslíku ve vodě.
Přesto významně doplňuje štiku v jejím poslání "zdravotní policie".
Candát totiž s oblibou požírá uhynulé rybky i jiné vodní živočichy. Patří k
nejoblíbenějším úlovkům rybářů a jeho chov je rozšířen i v rybničním
hospodářství.
Candát má výraznou ostnatou hřbetní ploutev, jako
všechny okounovité ryby. Jeho šupiny jsou velmi drsné, a přece jsou poměrně
choulostivé na dotek lidských rukou. Chytneme-li podměrečného candáta, kterého
budeme vracet do vody, neměli bychom nikdy zapomenout řádně si namočit ruce při
manipulaci s rybou při odstraňování háčku. To platí i o jiných rybách.
Candát dosahuje maximální délky 130cm a hmotnosti až
12kg. Lze jej lovit jak na živou, tak mrtvou rybku. Zabere však i na ocásek
rybky nebo na větší rousnici.
Nejmenší lovná délka je
45cm.
Je hájen od 1.ledna
do 15.června.
Abramis sapa
Popis:
Cejn perleťový má šedomodrý nebo zelenošedý hřbet.
Jeho boky se stříbřitě, perleťovitě lesknou - odtud
jeho jméno. Jeho ploutve jsou šedobílé, tmavě vroubené. Cejn perleťový má
přední polovinu těla mohutnější než ostatní druhy. Jinak se příliš od velkého
nebo siného cejna neliší.
Jeho výskyt na území České republiky je velmi omezený
na nevelký pruh jižní Moravy. Žije tedy ve větších přítocích Dunaje, na dolním
úseku Moravy, Tisy i jejich přítocích. V Čechách se vůbec nevyskytuje.
Ze tří druhů našich cejnů (velkého, siného a
perleťového, resp. lze sem počítat i cejnka malého - skaláka) je perleťový
nejméně hojný. Dospívá ve čtyřech letech věku - tehdy měří sotva 20cm a jeho
hmotnost nepřesahuje 300g. Sotva dorůstá 30cm délky a jeho hmotnost málokdy
přesáhne 500g. Je celoročně hájený na rozdíl od ostatních cejnů!
Abramis ballerus
Popis:
Ze všech našich cejnů má siný nejprotáhlejší
tělo - i v bocích je nápadně stlačený, hlavu má poměrně špičatou. Tělo je
stříbřitě lesklé, hřbet temně modrý, nebo i s olivovým odstínem. Šedé až
nažloutlé ploutve mají tmavé okraje.
V českých krajích se vyskytuje cejn siný jen velmi
vzácně v Labi a ve Vltavě. Hojnější je v přitocích
Dunaje: jak na Moravě, tak na Slovensku, kde je častějším úlovkem, než cejn
velký. Dorůstá délky 45cm a hmotnosti sotva přes jeden kiogram.
Jak nasvědčuje jeho postavení úst, požírá hlavně plankton a různé druhy
perlooček. Vytírá se v dubnu a květnu na kamenitém dnu, nebo o vodní rostliny.
Mezi výskytem, způsobem života, rozmnožováním atd.
není mezi perleťovými a sinými cejny příliš velký rozdíl. Oba žijí v hlubších
proudivých vodách, živí se vodními bezobratlými živočichy dna. Cejn siný však
má přece jen raději mírné proudící vody, ba i tůně v záplavových oblastech i
jezerech. Oba nemají praktický hospodářský význam. Nejhojněji se vyskytují
přímo v Dunaji, kde se přece jen tu a tam objeví v síti....
Abramis brama
Popis:
Kaprovitá ryba, která žije ve všech dolních tocích mírně
proudících vod, v údolních nádržích i jezerech. Vysoká zploštělá ryba s tmavým,
šedomodrým hřbetem, stříbřitými, u starších jedinců lehce nazlátlými boky.
Ploutve jsou namnoze tmavošedé. Ryba má poměrně malé oči.
Potravu hledá hlavně u dna. Čas lásky a plození této
ryby spadá do konce dubna a začátku května. V té době se shromažďují ve velkých
hejnech a mělkých vodách; samci - mlíčnáci mají na
těle nápadnou třecí vyrážku, jejich tělo je v té době i silně strupovité. V
některých místech, zejména v mělčích vodách přehradních nádrží anebo ve slepých
ramenech s nedostatkem dravých ryb, se cejni velmi rychle přemnožují.
Zaostávají ve svém vzrůstu a degenerují. Proto je úlovek velkého cejna spíše
ojedinělý. Dorůstají většinou v průměru asi 30cm délky a hmotnosti 500-600
gramů; výjimečně 75cm a hmotnosti asi 6kg.
Cejn velký je oblíbeným úlovkem rybářů, kteří
používají při jeho lovu velmi jemné náčiní. Drobnější háček, slabý vlasec (0,20
- lépe ještě 0,15mm), a hlavně pak lehký splávek, nebo číhátko.
Pro prokrmení vody můžeme užít jakoukoliv nástrahu rostlinného původu: těsto,
brambor, kolínka; jinak jsou spolehlivé menší žížaly, "hnojňáci",
ale i "bílí" nebo mouční červi. Nemá Rybářským řádem stanovenu
nejmenší lovnou délku.
Abramis bjoerkna
Popis:
Na první pohled bychom řekli, že je to jakási
miniatura cejna velkého. Jedná se také o kaprovitou rybu, avšak barevně
výraznější, zejména načervenalým zbarvením ploutví. Tělo má rovněž zploštělé,
oči jsou nepoměrně velké. Hřbet cejnka je velmi tmavý s nádechem do olivové
zeleně, boky jasně stříbřité a břicho zcela bílé.
Cejnek malý bývá nejčastěji nazývám skalákem. Je to rybka velmi čiperná a většinou
dovede rybáře náležitě potrápit. Lze ji lovit jen na velmi jemné náčiní, jinak
jen "drbe" na udici. Nástraha by tedy měla být hlavně rostlinného
původu, nejvýš nějaká "patentka", drobná žížala.
Rychle se množí, v rybnících je proto nežádoucí, neboť
ubírá potravu ušlechtilejším druhům ryb. Někteří rybáři chytají cejnky ve
větším množství, aby je pak zvláštním způsobem upravili jako pečenáč, nebo
marinované. Cejnek roste poměrně pomalu, žije hlavně ve stojatých vodách i
mírně tekoucích nížinných vodách na celém území ČR, v Evropě pak a sever od Alp
a Pyrenejí až po jižní Skandinávii. Cejnek se někdy kříží s jinými kaprovitými
rybami: cejnem velkým, ploticí. Kříženci jsou však neplodní.
Cejnek je většinou 15-20cm velký, jen ojediněle
vyroste do velikosti 35cm. Jeho hmotnost sotva dosahuje 0,5kg. Nemá stanovenou
nejmenší lovnou délku.
Zingel streber
Popis:
Drsek menší je od svého většího druhu takřka k
nerozeznání a odlišuje se hlavně tím, že má mnohem delší a tenčí kořen ocasu.
Také má žlutohnědé nebo šedohnědé zbarvení těla (podle zabarvení dna), 4-5
tmavých šikmých pásů na bocích (jsou výraznější, než u drska většího). Tře se
však o měsíc dříve. Je noční rybou. Jídelníček a právě tak výskyt je stejný
jako u drska většího.
Hospodářsky je zcela bezvýznamný pro svou drobnost.
Drsek menší je nejvýše 17cm dlouhů a jeho hmotnost je
max 170gramů.
Existence drsků je dosud nejasná, mají však svou
funkci v udržování biologické rovnováhy.
Oba drskové jsou celoročně hájeni!
Hucho hucho
Popis:
Je to naše největší lososovitá ryba, která se žel,
vyskytuje, jak už název napovídá, v tocích povodí Dunaje. K pokusům došlo
například na středním toku Otavy, vysazena byla i ve studených vodách vltavské
kaskády, nad soutokem s Berounkou kde je pstruhový revír. Hlavatku se podařilo
zatím spolehlivě aklimatizovat na přítoku bystřické přehrady na Vsetínsku.
Tuto krásnou rybu lze v jejím "dětství" jen
obtížně rozeznat od potočního pstruha. V plné dospělosti se od pstruha odlišuje
zbarvením. Je dlouhá, má mírně zploštělou hlavu - také poměrně velkou (odtud má
i název) - čelisti sahají daleko za oči. Zajímavá je barva hřbetu - hnědavě
červená i šedozelená s fialovým nádechem. Boky jsou posety bezpočtem černých
skvrnek. Vytírá se koncem dubna, kdy táhne do mělčích vod. Nejmenší hlavatka,
sotva vykulená, se živí hlavně larvami drobného hmyzu, ale sotva dosáhne délky
5-6cm, už začíná lovit rybí drobotinu.
Maximální velikost hlavatky je udávána 120cm a
hmotnost až 50kg. Řeka Kama v evropské části Ruska je
domovem příbuzného druhu Hucho taimen, který dosahuje ještě větší velikosti.
Hlavatka žije v některých slovenských řekách. U nás
jen tam, kde byla uměle vysazena.
V ČR se loví v říjnu a až do konce roku, na Slovensku
v listopadu a prosinci a rybář si smí ponechat jen 1 kus za sezonu.
Nejmenší lovná délka je
65cm.
Rhodeus amarus
Popis:
Patří k
nejmenším kaprovitým rybám, dosahuje délky sotva 8cm a hmotnosti asi 150 gramů.
Tvarem se podobá cejnovi. Má poměrně vysoké tělo s boky, na nichž je podélný
modrozelený pás, směrem k ocasu se rozšiřující. Jejím domovem jsou stojaté vody
v nížinách nebo v poklidných tůních mírně plynoucích toků. Najdeme ji také v
zátokách a slepých ramenech s mělkým dnem.
Samcům - mlíčnákům - se v době tření zbarvují boky červenofialově. U
těchto rybek se nedá říci, že by se vytíraly. Způsob množení je velmi zajímavý.
Samička se postaví hlavou dolů nad dýchací otvor škeble, spůstí
kladélko podél těla, jakoby jím chtěla mířit. Pak se bleskurychle
narovná do vodorovné polohy, zasune kladélko do škeble a vpustí do ní jedinou
jikru. To se opakuje v určitých intervalech. Samec - mlíčnák
- rychle krouží kolem a vypouští obláčky mlíčí, které škeble nasává s vodou.
Oplodněné jikry se vyvíjejí ve škebli. Jakmile rybky částečně dospějí, vyplavou
ze škeble ven. Žije proto pouze tam, kde existují i škeble či velevrubi. Rybka si tak zabezpečuje ochranu potomstva v
jeho nejcitlivějším věku.
Některé
revíry jsou hořavkou přímo zamořené, zejména polabské tůně. To ovšem vadí jiným
druhům kaprovitých ryb, protože jim hořavka ubírá potravu, rostou pak pomaleji.
Rybka je rozšířena v celé Evropě až ke Kaspickému moři. Chybí v Dánsku, ve
Skandinávii, v Británii a na jihoevropských poloostrovech. Hořavka nemá
stanovenu nejmenší lovnou délku.
Gobio gobio
Popis:
Patří k
nejmenším kaprovitým rybám, dorůstá jen zcela výjimečně délky 20cm. Průměrná
délka bývá kolem 10cm. Hlavu má poměrně velkou, tupou, u tlamy 2 vousky, velké
oči jsou značně vysoko posazené. Zploštělé tělo na břišní straně naznačuje, že
je rybou dna. Poměrně velké šupiny snadno opadávají, bereme-li rybku do rukou.
Hřbet hrouzka je tmavomodrozelený. Na bocích, které
jsou pokryty také několika příčnými temnějšími pásy, pak vyniká ocelová modř.
Hrouzek žije
ve všech našich tekoucích vodách s výjimkou chladných pstruhových bystřin.
Vyskytuje se však jen v některých zemích Evropy. Chybí například na Pyrenejském
poloostrově, v jižnějších oblastech Itálie, ve Skandinávii, Skotsku a Řecku.
Potěr i dospělí jedinci žijí v hejnech. Je oblíbenou nástražní rybkou při lovu
dravců, zejména štiky. Nastražený hrouzek rád proniká k břehům do mělčích vod,
aby se ukryl ve vodních porostech nebo u kamenů.
Vedle
hrouzka obecného je ještě několik jeho dalších forem. Například hrouzek dlouhovousý - Gobio uranoscopus (Agassiz) - žije
v přítocích Dunaje. Dále hrouzek Kesslerův (Gobio kessleri) a hrouzek
běloploutvý (Gobio albipinnatus),
který je v přítocích řeky Moravy. Rozdíly mezi nimi nejsou výrazné. Rybářský
řád nestanoví nejmenší lovnou délku hrouzka.
Hrouzci
dlouhovousí, běloploutví a Kesslerovi
jsou celoročně hájeni. Jen obecný není hájen!
Leuciscus idus
Popis:
Je to kaprovitá
ryba cejnového pásma, tedy nížinných řek. Domovem jesenů jsou však většinou
moravské řeky, v českých krajích téměř vymizel. Nesporná škoda, protože je to
krásná ryba, které by se nepochybně dařilo dobře i v údolních nádržích. Nejvíce
jí ubližují regulované toky.
Jesen se
velmi podobá plotici, ale ve stavbě těla můžeme spatřit zvláštní ladnost,
jemnost, ušlechtilost. Za hlavou je hřbet výrazně vyklenutý, tlama menší, úzká,
šikmo nahoru rozštěpená. Malé oči jsou mosazně žluté v duhovce, která je rovněž
jemně černě pigmentovaná. Má drobnější šupiny s namodralým stříbrným tónem,
břicho bílé, hřbet šedomodrý i šedozelený. Jen zcela výjimečně dosahuje délky
50cm a hmotnosti 3kg. Někdy má i "zlatou" barvu.
Jelec jesen
je rybou velmi plachou. V potravě si příliš nevybírá: hrách, kukuřice, těsto,
červík, ale i drobná rybka, muška, třpytka - to všechno nám může přivést jesena
na udici. V Evropě pak žije od Rýna po Ural, kromě Švýcarska, Norska a území
jižně od Alp a Dunaje.
Doba hájení je od 16. března do 15.
června
Nejmenší lovná délka je
25cm.
Leuciscus leuciscus
Popis:
Starší
literatura udává, že je to ryba čistých horských a podhorských vod, ale byla
ulovena často v bystrých proudech na dolním toku Otavy před napuštěním orlické
přehrady. Patří k menším rybám, prakticky ojedinělá je délka 35cm a hmotnost
250 gramů. Průměrně délka kolísá mezi 15-20cm.
Jelec
proudník, v rybářské mluvě pouze proudník, patří k menším rybám. Jeho tělo je v
průřezu téměř kruhové. Tmavý hřbet s modrým odstínem, boky svítivě stříbrné,
oči se zlatistou duhovkou, jemné šupiny - to všechno udává tón této hezké
rybce. Pokud přesahuje délku 15cm, slouží za výbornou nástražní rybku při lovu
dravců. Podobá se poněkud tloušti, lze ho však snadno rozeznat zejména podle
drobné tlamičky. Žije v Evropě s výjimkou jižních poloostrovů a Skandinávie.
Potravou proudníka je hmyz padlý na hladinu, který čiperně sbírá, nebo jeho
larvy.
V
karpatských vodách, zejména v horských bystřinách, žije jelec ručejník, Leuciscus souffia (Risso). Od proudníka se odlišuje pouze širokým temným
pásem, který se táhne od hlavy k ocasu, "oranžovýma" očima a také o
něco menší velikostí. Je hojný na Zakarpatské Ukrajině, v našich vodách nebyl
zjištěn. Má ze všech našich druhů ryb nejmenší délku - 15cm.
Leuciscus cephalus
Popis:
Málokdo si splete
tuto kaprovitou rybu s jinou "bělicí". Tloušť má typickou velkou
tlamu, válcovité dlouhé tělo s temně modrým hřbetem. Boky jsou
"kovové" s lehkým nazlátlým nádechem. Šupiny má černě nebo temně šedě
orámované, oči jsou zlatité, zvlášť krásně jsou vybarveny ploutve - oranžově
červené jako oheň.
Tloušť je
naší nejhojnější rybou, která žije prakticky ve všech pásmech. Pstruhovým
počínaje - kromě menších velmi chladných potoků. Žije raději v prostorných
vodách, proudivých, objevuje se však i ve vodních nádržích, i když
pravděpodobně v menším počtu než v tekoucích úsecích řek. Jeho velikost záleží
na úživnosti vod. Dosahuje maximální délky 80cm a hmotnosti 3 a ojediněle až
5kg. Podle teploty vody se tře od dubna do června, za chladných jar a předlétí byli uloveni nevytření tloušti i v srpnu. V době
tření mají samci - mlíčáci - překrásné zbarvení.
Přes svou
hojnost není tloušť považován za plevelnou rybu. Škodí pouze v pstruhových
revírech, kde při nedostatku potravy pohlcuje i drobné lososovité ryby. Zkušenosti
ukazují, že pestrostí přijímané potravy je tloušť snad nejvšestrannější rybou.
Malí tloušti, kteří žijí v hejnech, přijímají drobnou potravu, zejména hmyz
padlý na vodu i hmyz vodní, vrhají se však i na vzrostlejšího hrouzka. Větší
samotáři požírají drobné rybky, žáby i raky stejně jako vodní řasy. Všichni bez
rozdílu mají rádi peckovité ovoce, zejména třešně.
Doba hájení je od 16. března do 15.
června
Nejmenší lovná délka
tlouště je 25cm.
Acipenser ruthenus
Popis:
Jeseter malý
je jedinou rybou z rodu jeseterovitých, za kterou bychom museli putovat k
Dunaji, nebo dolním tokům Váhu, Ipelu, Nitry, Moravy,
Bodrogu a Tisy. Méně bývá na dolním toku Hronu. Ale
výlet za ní stojí za to.
Je to krásná
a zajímavá ryba. Její vřetenovité tělo, na břiše mírně zploštělé, je pokryto
tuhou kůží bez šupin a chráněné pouze pěti řadami kostěných destiček - štítky.
Hřbetní štítky vytvářejí jakýsi hřeben, bývá jich 11-14. Podlouhlá hlava vybíhá
do jakéhosi rypáčku, mírně zahnutého vzhůru. Tlamu má
vysunovatelnou, položenou asi v polovině délky hlavy. Ocasní ploutev je
nesouměrná, horní lalok je mimořádně velký a vztyčuje se nad polohu páteře.
Poblíže tlamy vyrůstají čtyři roztřepené vousky. Barvu má písčitě světle hnědou
až hnědozelenou, na břiše žlutobílou.
Miluje
hlubokou proudící vodu. Živí se larvami vodního hmyzu, ale zaútočí i na malou
rybku. Dorůstá délky 40-50cm a ma průměrnou hmotnost
1-2,5kg. Jen ojediněle dosahuje metrové délky a hmotnosti 10kg. Jeho maso je
velmi chutné.
Doba hájení je od 16. března do 15.
června
Nejmenší lovná délka je
30cm.
Acipenser sturio
Popis:
Jeseter
velký se prakticky neliší od malého. Jen nemá vousky obarvené, rypec má poměrně
tupý a na bocích větší počet štítků. Žije podél břehů Černého, Kaspického,
Středozemního i Severního moře. Býval velmi hojný i v Dunaji, splašky a
znečištěné toky mu znemožnily jeho tah k trdlištím. Dosahuje délky až 3 metry a
hmostnosti 300kg. K menším druhům patří ještě
jeseteři hvězdnatý a ruský. A naopak největších rozměrů (délky více než 4 metry
a hmotnosti až 1000kg) dosahuje u nás zcela vymizelá vyza.
Doba hájení je od 16. března do 15.
června
Gymnocephalus cernuus
Popis:
Tuto
okounovitou rybu ulovíme nejspíš v nížinných, velmi klidně tekoucích vodních
nádržích. Je nejhojnější v dolních tocích řek. Vzhledem připomíná okouna, ale
hřbetní oblouk se klene za hlavou mírněji, celkově je i štíhlejší. Hřbetní
ploutev má velmi protáhlou a poměrně vysokou a protkanou typickými silnými a
ostrými ostny. Pozor také na skřele, které vybíhají v ostrý trn. Rybáři mu
říkají také švec. Má jako okoun velké oči a v tlamě ostré zoubky. Na bocích
jsou nejasné skvrny.
Přestože je
typickou noční rybou, lze jej chytit i za bílého dne, zvláště lovíme-li na
položenou žížalu. Ježdíky s oblibou lovila naše nejslavnější pěvkyně Ema
Destinová v Nežárce a vařila z nich prý vynikající polévku.
Ježdíci
málokdy dosahují délky 15 cm a hmotnosti 70 gramů. Jsou typickou rybou střední
Evropy, protože nežijí ani na severu, ani na jihu. Patří k výborným nástražním
rybkám při lovu štik i jiných dravců.
Gymnocephalus schraetser
Popis:
Je velmi podobný
ježdíkovi obecnému, jeho výskyt v České republice je ovšem omezen pouze na
přítoky Dunaje. Dorůstá však do větší velikosti než ježdík obecný, i když
rozdíl není velký - maximálně do 25cm délky a 150 gramů hmotnosti.
Odlišuje se
také zbarvením. Tmavě olivový hřbet, výrazně žluté boky boky
přetínají 3-4 temné podélné pruhy, které jsou někdy přerušované. Přední část
jeho hřbetní ploutve je poznamenána pravidelnými řadami oválných skvrn. V této
ostnité hřbetní ploutvi má 17-19 paprsků (ježdík obecný max
16).
Jinak toho o
této rybce víme jen velmi málo. Snad jen to, že žije v menších hejnech v
proudících vodách větších toků s tvrdším dnem. Tře se od března do května.
Jikrnačka klade jikry v pásech v proudící vodě na kameny a kořeny. Miluje
rovněž proudem vymleté tůně, kde v hejnu loví potravu, nejspíše larvy drobného
hmyzu, drobný potěr i jikry a červy. V době tření vyráží ve velkých hejnech do
dunajských přítoků.
Cyprinus carpio
Popis:
U této
nejznámější ryby není jistě nutno podotýkat, že patří ke kaprovitým. Kapr paří
k pýše našeho rybníkářství. Český kapr (bohemicus)
býval po staletí chloubou a pojmem v celé Evropě. Měl, má a jistě bude mít
mnoho forem, neboť je neustále šlechtěn, například v nedávné minulosti byl
vysoce ceněn tzv. lnářský modrák, kterého vyšlechtil vynikající odborník,
profesor Českého vysokého učení technického Teodor Mokrý. Krásně, skutečně do temnomodra zabarvený kapr znamenal na počátku století
velkou lahůdku. Jediným jeho nedostatkem byla "šlechtická" modrá, ale
i jemná kůže, která chránila rybu méně před zraněním než šupiny. Všimněte si,
že kupujeme většinou kapry šupinaté. Jsou krásní, poměrně s vysokým hřbetem a
celkem masití. Je to výsledek šlechtění. Usilujeme o chov ryby, která by byla
hodně odolná nejen proti nepříznivým důsledkům přepravy i proti nebezpečím
ohroženého životního prostředí, ale současně poskytovala co nejvíce chutného
masa a co nejrychleji rostla.
Toto úsilí
nám přináší dobré výsledky. Současně jsou zkoumány nejoptimálnější podmínky pro
chov kaprů, kteří například nejlépe přibývají na váze v teplejších vodách.
Proto k odchování kapřího plůdku mají být využity teplárenské vody. Tím by se
podstatně zkrátila cesta od plůdku po dodání ryby na trh. Kapr je nejen na
stole labužníka, ale i jedním z nejcennějších úlovků rybáře.
Nejmenší lovná délka je
35cm.
V Jižních Čechách je
stanovená lovná délka na 40cm
Cyprinus carpio
Popis:
Chovný kapr
pochází z říčního "divokého" předchůdce, který měl protáhlejší tělo. Kapři, kteří pronikli z chovných rybníků
zpět do řek a začali se tam přirozeným způsobem rozmnožovat, měli postupně generaci
od generace protáhlejší tělo. Kapr pochází z povodí
Černého moře a Kaspického Jezera. Na rozdíl od velmi
podobného karase má u tlamy čtyři vousky. Vytírá se v
květnu a červnu, 4kg jikrnačka může mít až milion jiker, které klade na vodní
rostliny nebo zatopenou trávu. Kapra můžeme ulovit zejména na rostlinnou
nástrahu. Každoročně jich je uloveno na udici několik s hmotností nad 20kg a o
délce až 1m.
Nejčastěji
se setkáváme s kaprem šupináčem, ale jsou další formy odlišné podle ošupení - kapr holý má tělo pokryto porůznu několika
většími šupinami. Řádkový kapr má na boku řadu větších šupin, někdy u hřbetní
ploutve, hladký je prakticky bez šupin.
Chov kaprů
je velmi náročný. Rodí se v třecích rybníčcích, kde se matečné kusy vytírají.
Po vytření jsou tyto ryby opět vyloveny. Z jiker se vylíhlý vačkový plůdek
opatrně slovuje a převáží do rybníků komorových, kde malá rybka přezimuje. Na
jaře se vysadí do rybníků plůdkových výtažníků, kde doroste do velikosti
násady. Ta znovu přezimuje v komorových rybnících. Třetím rokem se tato násada
přenese do rybníků hlavních, kde dorůstá do tržní velikosti 1,5-3kg.
Nejmenší lovná délka je
35cm.
V Jižních Čechách je
stanovená lovná délka na 40cm
Carassius carassius
Popis:
Na první
pohled připomíná kapra. Krátké zavalité tělo, krátká je také hlava s šupinami
nazlátlými, a hlavně - ústa bez vousků. To je totiž hlavní odlišnost od kapra. Skřele
jsou vyklenuté a na omak drsné.
Karase můžeme nejspíše
ulovit v uzavřených stojatých vodách silně zabahněných a zarostlých. Vyniká
nesmírnou odolností vůči nedostatku kyslíku ve vodě, snáší i extrémní teploty
vody. V jeho potravě převažuje živočišný plankton a mezi zvířenou dna pak larvy
pakomárů. Občas v ní najdeme i některé druhy vodních porostů a zbytky
rozkládajících se organismů. Růst karase je velmi pomalý, až v pátém roce
dorůstá délky nejvýše 17cm. Jen ojediněle v mimořádně příznivých podmínkách
dosáhne velikosti až 40cm a hmotnosti 1,5kg.
Nedožívá se
dlouhého věku - nejvýše šesti let. Je rozšířen ve střední a východní Evropě.
Nenajdeme jej v jižní a západní Francii, na Pyrenejském poloostrově, v Itálii a
na větší části Britských ostrovů. Karas obecný nemá stanovenou nejmenší lovnou
délku.
Carassius auratus
Popis:
Od karase obecného se karas stříbřitý liší nejvýše svým
stříbřitým nádechem na bocích. Odtud také jeho pojmenování. Dorůstá také do větší
velikosti, i když rozdíl tu není nijak propastný - do 45cm délky a hmotnosti
nejvýše 2kg - tedy vcelku asi o 1/4 více než jeho obecný kolega. Ulovili bychom
jej jen v povodí Dunaje.
Vyznačuje se
tzv. monosexuální populací a gynogenezí. To znamená,
že se samice vytírají se samci různých druhů kaprovitých ryb (kapři, karasi,
líni, cejni velcí i malí, plotice obecné, tloušti aj.), přitom však nevznikají
žádní kříženci. Rodí se jen a jen stříbřití karasi. Z jiker se vyvíjejí pouze
samice, jen ojediněle samci, kteří však nemají vyvinuté gonády. Je to jev,
který nebyl dosud spolehlivě vysvětlen.
Karas
stříbřitý je v celku přijatelnou sportovní rybou, maso má poměrně dobré a je i
určitým přínosem pro revíry v tekoucích vodách. V rybničním hospodářství se
považuje za nevítaného hosta jako konkurent v potravě kaprů. Nemá jako karas
obecný stanovnou nejmenší lovnou délku.
Gasterosteus aculeatus
Popis:
Tato drobná
rybka dosahuje velikosti necelých 10cm, obvykle nejvýše 6cm. Není to naše původní
rybka, neboť k nám byla přivezena a akvaristé ji vysadili i do některých
menších nádrží kolem Prahy. Jinak obývá mírná a chladná moře při pobřeží na
severní polokouli, proniká však i do ústí řek. Výskyt koljušky tříostné byl
zaznamenán i na Slovensku v Dunaji a v jeho ramenech i ve vodách zátopové
oblasti.
Charakteristickým
znakem koljušky tříostné jsou, jak již naznačuje její název, tři samostatné
stojící trny před hřbetní ploutví. Dále jsou zajímavé kostěné štítky na bocích,
které však mohou i chybět. V době tření jsou samci i samice výrazněji zbarveni.
Samci spíš dozlatova, samice do stříbrna.
Koljuška
patří k velmi přizpůsobivým rybám. Dává však přednost vodám s bohatším obsahem
kyslíku. Mladé koljušky konzumují hlavně plankton, později také zvířenu dna i
pakomáry. Třou se v dubnu až červnu. Dojemná je jejich pěče
o potomstvo. Samec buduje poměrně důmyslné hnízdo z vodních rostlin. Do hnízda
pak klade několik samic v menších dávkách jikry. Žádná samice jich však nemá
více jak 125 - na rybu až neuvěřitelně malý počet. Samec jikry hlídá zpravidla
po celou dobu jejich vývoje. Koljušky jsou bez hospodářského významu, ani
rybáři je nepoužívají jako nástražních rybek.
Tinca tinca
Popis:
Tuto
kaprovitou rybu najdeme v celé Evropě kromě severní Skandinávie, severní části
Skotska a západní části Balkánského poloostrova. U nás je zatím ještě stále
jednou z nejznámějších ryb. Žije v cejnovém pásmu řek, ve slepých ramenech, ve
vodách na záplavovém území a je také v rybnících vedlejší chovnou rybou. Zvykl
si na i na vody přehradních nádrží.
Má krátké,
zavalité tělo, malé oči, vysunovatelná ústa se dvěma malými vousky na horním
rtu. Tělo je pokryto drobnými zlatohnědými šupinami se silnou vrstvou sliznaté
až rosolovité pokrývky. Lín je neobyčejně kluzký a lze jej udržet jen ve velmi
obratných rukou. Poměrně velké a tmavé ploutve jsou vesměs zaokrouhlené a jen u
ocasní je nepatrně naznačeno vykrojení. Samci mají výrazně větší břišní ploutve
než samice. Hřbet bývá tmavohnědý se zeleným nádechem.
Lína můžeme
ulovit na stejnou nástrahu jako kapra, nejčastěji poblíž zarostlých břehů v
mírně tekoucích vodách, i zabahněných. Je méně náročný na kyslík, dokáže přežít
i kritické stavy. Živí se potravou dna. Ve čtrtém
roce dosahuje konzumní hodnoty, tedy hmotnosti 200-300 gramů. Někteří jedinci
mohou dorůst velikosti 60cm a hmotnosti až 4kg. V rybářském hospodářství je
velmi ceněn i pro exportní výhodnost. O našeho lína je zájem zejména v Itálii,
ale i v Rakousku a v Německu.
Nejmenší lovná délka je
20cm.
Thymallus thymallus
Popis:
Je jediným
zástupcem čeledi lipanovitých, donedávna patřil ještě
do čeledi lososovitých, s nimiž má poměrně hodně společných znaků a vlastností.
Jeho domovem jsou toky s čistou a chladnější vodou bohatou na kyslík. Žije ve
většině zemí evropského kontinentu. Ještě koncem 60tých
let panovaly u nás obavy, že lipan vymře jako druh. Díky úsilí členů Českého
rybářského svazu, kteří se postarali o umělý výtěr této krásné ryby, se tak nestalo.
Lipan dnes patří k nejrozšířenějším rybám nižších pstruhových pásem s
klidnějším proudem - je po něm pojmenováno i pásmo. Má poměrně malou hlavu,
drobnou tlamu s přečnívajícím rypcem, velké šupiny a vysokou hřbetní ploutev
nádherně šachovnicově zbarvenou. Stříbrné boky mají mnohdy ocelově namodralý
tón. Jako lososovité ryby má mezi hřbetní ploutví a ocasní malou tukovou
ploutvičku.
Ojedinělí
jsou lipani 50cm dlouzí o hmotnosti 1kg. Stanovená nejmenší lovná délka je u lipana
30cm. Této délky dosahuje zpravidla ve třetím roce života. Je však krátkověkou
rybou, která se dožívá zpravidla nejvýše šesti let. Na jeho jídelníčku jsou nejvýce larvy vodního hmyzu i vodní měkkýši. V letním
období "sbírá" hmyz, který nalétává na hladinu. Tento sběr můžeme
velmi dobře pozorovat na klidnějších hladinách, kde je vidět, že lipan
"kroužkuje". V této době se ideálně loví na umělou mušku, je však
třeba ji vybrat podlě živého hmyzu, který právě létá
u vody.
Doba hájení je od 1.12. do 15.6.
Nejmenší lovná délka na
30cm
V Jižních Čechách je
stanovená lovná délka na 40cm
Salmo salar
Popis:
Této velké,
krásné lososovité rybě můžeme už věnovat s oprávněným povzdechem jen vzpomínku.
Přehradní hráze, zdymadla, a hlavně pak silné znečištěné dolní toky řek ústících
do Severního a Baltického moře navždy k nám uzavřeli cestu lososům. U nás
například táhli Labem a Vltavou do horních přítoků, kde se vytírali a pak pluli
zpět do moří. Mladí lososi, kteří se velmi podobají potočním pstruhům, se
vracejí do moře po 2-3 letech. Bylo zjištěno, že každý losos se vrací neomylně
vždy do téže řeky při svém tahu ke svatebnímu loži v horských bystřinách.
Zajímavé je
vybavení lososa - na jeho vřetenovitém těle s malou hlavou najdeme na
modrošedém a stříbrném "podkladu" černé hvězdičky nebo křížky, které
se výrazně odrážejí z fialového až namodralého nádechu.
Losos býval
hojnou rybou ve Vltavě i Otavě, na Slovensku pak v Dunajci. Jeho silné tělo,
které dosahovalo ojediněle až 150cm délky a hmotnosti téměř 50kg, se dokázalo
probojovat až do horských toků i velkými skoky přes jezy a splavy. Průměrná
hmotnost lososa je kolem 20kg. Zatím má losos nejpříznivější podmínky v dálně
východních řekách Ruska, částečně i ve Skandinávii, Skotsku, Kanadě. Jezerní
forma lososa obecného není tažnou rybou a setrvává v ladožských jezerech, kde
dosahuje hmotnosti max 10kg. U nás byly ojedinělé
pokusy o chov lososa z dovezených oplodněných jiker. Výsledky experimentu byly
však velmi nejisté.
Nejmenší lovná délka je
50cm.
Lota lota
Popis:
Je to jediný
zástupce treskovitých ryb v naší zemi. Zato se vyskytuje prakticky ve všech
krajích v tekoucích, poměrně čistých vodách počínaje pstruhovými a konče
dolními úseky i větších toků. Lze jej ulovit jak v údolních nádržích, tak
jezerech a vodách v záplavovém území.
Má válcovité
tělo, protáhlé, zužující se k ocasu. Zploštělá hlava má na dolním pysku jeden
vous. Malé oči jsou v horní části hlavy. Jeho základní zbarvení je tmavá, někdy
i šedivá hněď.
Ve čtvrtém roce
dorůstá mník délky 45cm, vzácnější jsou úlovky o hmotnosti 2-3kg a délky
60-70cm. Je nejčilejší v podzimních měsících a proslulý velkou žravostí. Loví
hlavně v noci. Nejlépe se chytá na mrtvou nebo živou rybku, a především pak na
rousnici. Jeho existenci velmi poškozují regulace toků, neboť má rád úkryty v
březích. Tře se v zimním období od konce prosince do začátku února. Už po 60ti dnech se vylíhne z jiker přilepených k písčitému dnu,
váčkovitý plůdek. Kilová samice má až 800 tisíc jiker. Hladký a slizovitý mník
má velmi chutné maso, zejména játra, která tvoří až 15% hmotnosti ryby, jsou
vítanou pochoutkou.
Nejmenší lovná délka je
30cm.
V
době od 1.listopadu do 31.ledna je hájen!
Noemacheilus barbatulus
Popis:
Tato nevelká
ryba patří do čeledi sekavcovitých. Je rozšířena v
celé Evropě včetně evropské části Ruska. Chybí pouze v severním Skotsku,
některých skandinávských zemích, v jižní Itálii a Řecku. U nás žije v mělčích
chladnějších vodách, zejména v pstruhových pásmech.
Tělo, které
dosahuje maximální délky 18cm a hmotnosti 80 gramů má válcovité, i hlava je
zaoblená. Je zejména na hřbetě temně hnědé až do zelena zbarvena, na bocích pak
nažloutle. U tlamy má šest vousků. Boky jsou zbarveny černým nebo temně hnědými
skvrnami.
Žije na dně
čistých potoků, ale i v průtočných rybnících. Živí se larvami pakomárů i
některým jiným vodním hmyzem. Dožívá se pouze 5i let věku, proto již v prvním
roce dorůstá délky 70mm (Průměrmá délka bývá 12cm a
hmotnost 70 gramů). Samice naklade až 25 tisíc jiker. Je to poměrně hodně -
ovšem tyto jikry maj mnoho nepřátel. Mřenka
mramorovaná spolu se střevlí patří k hlavní potravě pstruhů. Je jen škoda, že
se početnost této pohledné rybky v posledních letech neustále zmenšuje zejména
v důsledku znečištění toků, i když jde o rybku jinak velmi odolnou. Mřenka je
spíš noční rybou, ve dne se skrývá pod kameny nebo u kořenů.
Lovit se nesmí, je celoročně hájena.
Perca fluviatilis
Popis:
Je to
nejrozšířenější okounovitá ryba v Evropě. Chybí pouze ve Skotsku, Norsku a
jižních poloostrovech. Žije však také v celé severní Asii. V našich vodách jej
lze ulovit ve všech pásmech tekoucích vod, od pstruhových po cejnové, ale i ve
vodách stojatých. V některých nádržích se po určitý čas přemnožuje - zejména ve
vodách mladých přehrad. Ve společenství štik se ovšem jeho stav vyrovnává na
přijatelnou míru. Není-li tomu tak, pak je nanejvýš nutné nasadit do takových
nádrží dravé ryby. Okoun nemá stanovenu nejmenší lovnou délku.
Tělo okouna
je krásné - oválné, v bocích zploštělé, dvě hřbetní ploutve poměrně velké. První
je větší a má typické silné a ostré ostny. I skřele má ukončeny velkým trnem.
Hřbet bývá nejčastěji do černa s nazelenalým nádechem v olivovém tónu. Typické
jsou jeho velké oči (proto okoun). Na bocích mívá až 9 svislých černých pruhů.
Kromě hřbetních jsou všechny ostatní ploutve jasně červené. Výše vyklenutí
okouního hřbetu je závislá na úživnosti vod i stáří ryby. Až v osmém roce
života dorůstá délky nejvýše 40cm. Také v rekordních úlovcích, které registruje
Český rybářský svaz, nebyl pětikilový okoun zaznamenán.
Další okouni
se zrdžují v hejnech, větší údajně žijí jako
samotáři, což pravděpodobně neplatí o některých přehradních nádržích. V jednom
zálivu na orlické nádrži ulovil spoluautor této publikace za dvě hodiny (v
létě!) 12ks okouna, z nich žádný neměl hmotnost menší, než půl kilogramu.... Rybář lovil na jednom místě.
V Jižních Čechách je
okoun Hájen od 1.1. do 30.4.
V Jižních Čechách je
stanovená lovná délka na 15cm
Micropterus salmoides
Popis:
O této rybě by
měla být psána spíš pohřební řeč, protože na našem území prakticky zaniká.
Tvoří zvláštní čeleď okounovitých a jejím domovem je Severní Amerika, kde je
velmi ceněnou a hospodářsky velmi významnou rybou. Dorůstá tam hmotnosti až
6kg. Do Evropy byl okounek pstruhový dovezen v roce 1803 a až v roce 180
vysazen do jihočeských rybníků. Pokusy s jeho osídlením povodí Labe a Dunaje se
nezdařily. Neuspěl ani v intenzivní rybářské výrobě. Dnes je už jen v malém
množství chován ojediněle v rybnících, například na Třeboňsku, Hlubocku i jinde.
Podobá se
okounovi říčnímu, tělo však má nižší a robustnější, ale přední ploutev má
stejně výrazné ostny. Je zabarven do nazelenala,
stříbřité boky mají i měděný lesk. Hřbet je tmavozelený, břicho žlutobílé. Po
celém těle má tmavé skvrny a na boku tmavší pás. V našich podmínkách dorůstá ve
čtvrtém roce délky až 26cm, ve vzácných případech až 30cm a hmotnosti 2kg. Mlíčnák - samec - hlídá po výtěru oplodněné jikry v hnízdě
z ostřicových i jiných kořínků. Po 14 dnech se z jiker vylíhne váčkový plůdek.
Původním
životním prostředím okounka pstruhového jsou pomalu tekoucí vody, zarostlá
jezera a nádrže. V mládí se živí zooplanktonem a vodním hmyzem, později
pohlcuje pulce žab a drobnější rybky. Nemá stanovenu nejmenší lovnou délku.
Chondrostoma nasus
Popis:
Tato ryba z početné
čeledi kaprovitých je poměrně hojnou v moravských a slovenských řekách, i když
proniká také do lipanových pásem větších řek. Stejně hojná je v jistých
proudech studených vod pod přehradami, například pod Vranovem na Dyji. Není
však v žádné české řece, přes pokusy o její aklimatizaci. V Evropě žije ve
většině zemí.
Ostroretka
je krásná ryba s pevným protáhlým tělem, které je přizpůsobeno silnějším
proudům. Má velké šupiny. Tmavší šedozelený hřbet silně kontrastuje se svítivě
stříbrným leskem celého ostatního těla. Až na hřbetní ploutev jsou všechny
ostatní ploutve jasně červené. Ocasní ploutev má hluboce vykrojenou. Dna
některých moravských nebo slovenských řek jsou ostroretkami přímo postříbřena.
Pozoruhodný je tvar tlamy, či spíš tlamičky. Má tvar příčné štěrbiny s ostrými
rohovými rty, které jí slouží k seškrabování řasových a rozsivkových nárostů na
kamenitém dně. Tím vlastně v konzumaci potravy nekonkuruje žádnému jinému druhu
ryb.
Nepodléhá
"zimnímu spánku", přijímá potravu po celý rok. Dožívá se nejvýše 10
roků, kdy dosahuje maximálně 50cm délky. Její hmotnost bývá v průměru asi půl
kilogramu, vzácně pak 1,5 kg. Lze ji ulovit na drobnější nástrahu na plavanou:
na drobnější žížaly (červené - hnojáčky), na larvy
chrostíka i na "bahýnko" (řasy). Vzhledem k tomu, že početnost
ostroretek klesá, zakládají rybáři ve svazových líhních jejich umělý chov.
Doba hájení od 16. března do 15. června
Nejmenší lovná délka 30cm.
Alburnus alburnus
Popis:
Jedna z nejmenších
kaprovitých ryb, stále ještě poměrně hojná. Obývá převážnou část Evropy, kromě
Irska, Skotska, Skandinávie a jižních poloostrovů. Tělo má štíhlé, protáhlé a
zploštělé. Hřbet je téměř rovný. Má také velké šupiny, které i při slabším
doteku snadno opadávají. Hřbet má zelenošedý, boky stříbřitě bílé. Hlava i
tlamička jsou poměrně malé.
Nacházíme ji
hlavně u hladin mírně proudících řek, spíš v nížinách. Žije však i v parmovém
pásmu, někdy i lipanovém. Setrvala také ve většině údolních nádrží. Objevuje se
s oblibou ve vodách štěrkopískových i důlních propadlin, v záplavových
nádržích. Ve stojatých vodách roste rychleji než v tekoucích. Dožívá se
průměrně 3-6 roků. V pátém roce dosahuje délky necelých 20cm. Živí se drobnými
živočichy, planktonem a larvami vodního hmyzu a zejména dospělí jedinci sbírají
na hladině padlý suchozemský hmyz.
Bez rozdílu
věku žije v hejnech. Ta jsou zpravidla velmi početná. Rybářští hospodáři
pokládají ouklej za nežádoucí v rybnících, ale i ve vodních nádržích. Ovšem tam
se dá jejich počet regulovat intenzivnějším vysazováním dravých ryb, především
štik. Pro její velikost ji nelze řadit mezi ryby hospodářsky cenné. Jen něktěří rybáři ji loví na umělou mušku, má totiž velmi
jemné a chutné maso.
Alburnoides bipunctatus
Popis:
Oukleji je
podobná ouklejka pruhovaná. U nás žije v horních a středních tocích. Její počet
je však decimován zhoršením kvality vod. Je to malá rybka, kterou lemuje na
bocích dvojitá přerušovaná čára. Má tmavozelený až hnědý hřbet, boky a břicho
stříbřité. Základ prsních ploutví je růžový. Živí se hlavně vodním hmyzem, je o
něco menší než ouklej - nejvýše 11cm délky a hmotnost do 40gr. Je celoročně hájena. (Ouklej obecná nikoliv).
Barbus barbus
Popis:
Po této
kaprovité rybě bylo pojmenováno pásmo toků ležících mezi cejnovým a lipanovým. Parma
je typickým obyvatelem ve většině toků, pokud nebyly příliš poznamenány
znečištěním. Na Slovensku žije ve vodách společně s parmou středomořskou, od
níž se téměř neliší a také se s ní kříží.
Její tělo je
válcovité a protáhlé, je ideálně přizpůsobené proudům vody. Pevnost těla
zvyšuje početnost drobných šupin, pevně zarostlých do kůže. Vyvolávají i
určitou zdrsnělost povrchu. Oči má vysoko posunuty k temeni. Tlama s masitými
rty a čtyřmi vousky je vysunovatelná. Parma je celkově zlatohnědě zabarvená, hřbet
má temný s olivově zeleným nádechem. Břišní a prsní ploutve jsou lehce
načervenalé, či naoranžovělé. Ostatní šedohnědé.
Její věk
bývá poměrně dlouhý - až 25 roků. Rekordní úlovky bývají do hmotnosti 6kg a
délky ryby do 85cm. (Minimální lovná délka je 40cm). Bývají uloveny parmy i
desetikilové, které přesahují metr délky. Parmy žijí výhradně v proudivých
vodách, nejraději pod peřejemi, kde ukryty za kamenem přijímají potravu, kterou
přináší proud. Masitým rypcem obrací též těžší kameny na dně, aby tam nacházely
larvy vodního hmyzu chrostíků, pošvatek, jepic ale i měkkýše a další vodní
bezobratlé organismy. Někdy se živí i tzv. detritem - tj. látkami z rozpadlých
menších organismů hmyzu i rostlin. Loví se výborně na rousnice, zejména v
přikalené vodě a před bouřkou.
V JIŽNÍCH ČECHÁCH JE PARMA HÁJENA CELOROČNĚ
!!!!
Doba hájení od 16. března do 15. června
Nejmenší lovná délka 40cm.
Scardinius erythrophthalmus
Popis:
Kromě Řecka,
Pyrenejského poloostrova, Skotska a části Skandinávie je tato kaprovitá ryba
rozšířena po celé Evropě. U nás pak v dolních tocích větších řek, objevila se
však i v přehradních nádržích.
Perlín je
robustnější než plotice, tělo má vyšší, kratší a silnější. Oči nažloutlé až
oranžové, někdy červené. Hřbet má temnější, zelený, někdy modrozelený, boky
stříbřité. Kromě hřbetních a prsních ploutví jsou ostatní krvavě červené.
Perlín si oblíbil hlavně stojaté, hodně zarostlé vody, tůně, odstavená ramena,
jezírka i mělčí nádrže vzniklé ze štěrkopísečných
propadlin, pokud ovšem dostatečně zarostly vodní flórou. Starší jedinci
přijímají zooplankton a stávají se výraznými fytofágy. Živí se totiž měkkými
vodními porosty, řasami a sinicemi. Rostou velmi pomalu, dožívají se nejvýše 15
let věku. Největší dosahují výjimečně délky 50cm a hmotnosti nejvýše 1,5kg.
Nejmenší lovná délka není stanovena.
Perlína lze ulovit podobně jako plotici obecnou, použijeme-li
však drobnější nástrahu hlavně rostlinného původu. Vody před vlastním lovem
ráno pořádně provnadíme. Brzy na jaře zkoušíme také nastražit menší zížaly. Perlín má chutnější maso, ovšem početnost drobných
kůstek jako u plotice činí konzum za běžné přípravy poněkud problematický.
Neměl by nás však odrazovat, vynikající je totiž nakládaný v marinádě, nebo
jako pečenáč.
Misgurnus fossilis
Popis:
Tato rybka u
nás není příliš hojná. V Evropě chybí povodí řek, které vtékají do Severního
moře a Atlantského oceánu. Není v Anglii, ani ve vodách jihoevropských poloostrovů
a na Krymu. U nás lze piskoře ulovit spíš v povodí Dunaje a Labe.
Piskoř je z
čeledě sekavcovitých, má tělo výrazně protáhlé do
délky, válcovité, v druhé polovině blíž k ocasu mírně zploštělé. U tlamičky má
deset vousků, z toho jsou čtyři na jejím horním okraji, dva v koutcích a čtyři
další kratší jsou vlastně výrůstky dvoulaločného dolního pysku. Hlavu má
zbarvenou do hněda, jen ojediněle do červena a jsou na ní drobné skvrny. Na
hřbetě je rovněž nahnědlý. Na bocích má od očí po ocas táhlý, temně hnědý pás.
Ploutve jsou žlutohnědé s černými skvrnami.
Rybka, která
sotva dorůstá 30cm délky a má hmotnost sotva 150gr, má domov v izolovaných
bahnitých tůních, ve starých říčních ramenech, zabahněných průtočných
rybnících. Bývá u dna, kde se také živí bezobratlými živočichy. Je-li ve vodě
nedostatek kyslíku, vyplouvá piskoř k hladině, kde pohlcuje vzduch do střeva.
To je uzpůsobeno k vstřebávání kyslíku potřebného k dýchání. V bahně dokáže
přežít i krátkodobé sucho. Při vynoření k hladině vydává někdy pikslavý zvuk, podobně i tehdy, jestliže jej v dlani
sevřeme. Nesmí se lovit. Je celoročně hájen.
Rutilus rutilus
Popis:
V Evropě je
tato kaprovitá ryba nejrozšířenější, nevyskytuje se pouze v nejjižnějších částech
kontinentu. Obývá především klidnější tekoucí nížínné
i stojaté vody. Protáhlé tělo má mírně vyklenutý hřbet, ze stran je poněkud
zploštělé, pokryté poměrně velkými šupinami. Oko má v horní polovině
načervenalé (odtud též lidový název červenoočka).
Hřbet je temně zelený nebo až modrý, boky stříbrné. Prsní a řitní ploutve
ohnivě červené.
Na pohled je
to velmi hezká rybka, která ovšem jen velmi vzácně dosahuje větších velikostí -
délky 40cm a hmotnosti 1kg. Žije v hejnech a je považována za plevelnou rybu. V
Rybářském řádu nemá stanovenu nejmenší lovnou délku. Někdy se kříží s některými
kaprovitými rybami, zejména perlínemm ostrobřichým, cejnem velkým, ale i cejnkem malým. Nemá
stanovenu nejmenší lovnou délku.
Není příliš
náročná na kyslík, odolává i silnějšímu znečištění vod, ve kterých se postupně
zcela přizpůsobuje. Běžně se dožívá až 10 let života. Obývá jak cejnové, tak
parmové pásmo. Živí se převážně rostlinnou potravou, větší plotice ale
nepohrdne ani rousnicí. Je častým úlovkem, maso však má poměrně hodně kůstek,
které ovšem při vhodné úpravě (například marinováním) mizí. Plůdek plotice
exportujeme do některých západních zemí, zejména do Lucemburska a Německa.
Vimba vimba
Popis:
Je častěji
nazývaná "podoustev nosák", nebo méně
"podoustev říční". Vyskytuje se prakticky
ve vodách na celém území ČR, hojnější je v čistých vodách Čech, méně na Moravě.
Má o něco vyšší tělo než ostroretka, ostrý kýl za hřbetní ploutví, zelenavě
šedý hřbet. Hlava s poměrně velkýma očima je ukončena protáhlým masitým rypcem.
Boky jsou stříbřité s mírně nazelenalým nádechem.
Podoustev můžeme stále ještě ulovit v cejnovém i parmovém pásmu
tekoucích vod. Podouství ubývá podobně jako
ostroretek. Není možné je považovat za ryby plevelné, u dna sbírají hlavně
larvy hmyzu. Růst podoustve není příliš rychlý - až v
šestém roce dosahuje minimální lovné délky 25cm. Má poměrně chutné maso, nedosahuje
však značných velikostí - ojediněle délky 40cm a hmotnosti sotva 2kg. Loví se
podobně jako plotice zejména na nástrahu rostlinného původu. Její zabrání je
zpravidla plynulé a ulovení podoustve patří k
příjemným zážitkům, neboť je to ryba velmi bojovná.
Doba hájení od 16. března do 15. června
Nejmenší lovná délka 25cm
Oncorhynchus mykiss
Popis:
Domovem
tohoto lososovitého krasavce jsou západní oblasti Severní Ameriky. Proto byl zpravidla
nazýván pstruhem americkým - duhovým. Jeho jikry byly do Evropy importovány v
roce 1880 a krátce nato byly přivezeny i k nám, kde se mu poměrně dobře daří.
Na rozdíl od domácího pstruha obecného je duhový méně choulostivý na obsah
kyslíku ve vodě i na její znečištění. Výhoda "duháka",
jak se mu v rybářské hantýrce říká, je v možnosti chovat ho jako konzumní rybu.
Dá se vykrmit, což u pstruha obecného možné není.
V roce 1966
k nám byla dovezena forma duhového pstruha zvaná kamloops.
Tento pstruh je velmi žravý, od původního duhového se liší větší zavalitostí a
zelenavým odstínem. Nejvýraznější je u "duháka"
růžový až načervenalý barevně sytý pás na stříbrných bocích. Mezi hřbetní a
ocasní ploutví má tukovou ploutvičku. Tělo je poseto čenými
tečkami. Čelisti jsou vybaveny početnými drobnými zoubky.
Mladší
pstruzi loví hmyz, který dopadá na hladinu. Jsou velmi žraví, větší pstruzi -
od 30cm délky - loví i rybky. Duhovému pstruhovi se daří nejlépe v chladnějších
vodárenských nádržích. Dožívá se 6ti let, ojediněle
10ti let. V pátém roce dorůstá délky až 50cm a dosahuje hmotnosti přes 1kg.
Nejmenší lovná délka je
25cm.
Salmo trutta trutta
Popis:
Nejde o
druh, ale o formu, která se vytváří podle životních podmínek. Například formy pstruha
obecného mají určité odlišnosti - potoční je v proudivých chladných vodách,
bohatých na kyslík, jezerní si zvyká na klidnou vodu. Mění přitom zejména barvy
a formu těla (je masitější) a posléze mořský připomíná lososa svým tahem za
třením do řek a potoků.
Ukázala se
zbytečná snaha o aklimatizaci pstruha mořského v našich vodách. Jakmile ztratil
pstruh mořský možnost putování z moře do řek a obráceně, během dvou až tří
generací se přeměnil na jezerní nebo potoční formu. Pokusy s aklimatizací
pstruha mořského si kladly za cíl vychovat v našich vodách krásnou velkou
lososovitou rybu, která by dosahovala délky až 130cm a hmotnosti 40kg!
Barva těla
mořského pstruha je šedá nebo nahnědlá. Na těle má černé skvrny v podobě
křížků. Červené skvrny chybějí. Mladí pstruzi se živí hlavně vodním hmyzem,
větší jsou pak velmi draví a loví různé drobné rybky, žáby i raky.
Podobně jako
lososa dnes neulovíme v našich vodách ani pstruha mořského. Jeho jezerní forma
je však překrásná, žel, vyskytuje se jen ojediněle v některých vodárenských
nádržích. Forma pstruha mořského není uváděna v Rybářském řádu.
Salmo trutta (morpha fario)
Popis:
Pstruh
obecný - forma potoční je nejrozšířenější lososovitou rybou nejen u nás, ale v
celé Evropě. Patří také k nejkrásnějším, zejména pestrým zbarvením, které se
pružně přizpůsobuje prostředí, v němž ryba žije. Poznáme ji zcela neomylně
podle červenočerných skvrn na celém zlatohnědém těle. Pstruh byl u nás hojnou
rybou, dnes jeho existenci zabezpečují pouze líhně Českého rybářského svazu. Je
povětšině uměle vysazován do jednotlivých revírů, jinak by jako druh zanikl
ještě před rokem 2000.
Žije v
chladných horských vodách s bohatým obsahem kyslíku, přizpůsobuje se i nížinným
chladným vodám, zejména pod vysokými údolními nádržemi, které vypouštějí
ledovou spodní vodu, pokud je dostatečně prokysličená. Živí se larvami vodního
hmyzu, větší pstruzi požírají i drobné rybky, zejména střevle. Velcí pstruzi
zaútočí i na žábu a menšího raka. Ojediněle dorůstá délky 60cm a hmotnosti 2kg.
Jeho minimální lovnou délkou je 25cm.
Lov
lososovitých ryb má četné omezení. Mají jednu z nejdelších dob hájení - od
1.září do 15.dubna včetně. K pstruhovým revírům
jsou povoleny pouze tři vycházky týdně, rybář nesmí vzít více, než 4 (v mimopstruhových jen 3) lososovité ryby z každého lovného
dne. Lovit se smí přívlačí na třpytku nebo na umělou mušku. Veškeré ostatní
nástrahy jsou zakázány.
Mají
jednu z nejdelších dob hájení - od 1.září do 15.dubna
včetně
Nejmenší lovná délka je
25cm.
Astacus astacus
Popis:
Rak není
samozřejmě rybou, ale je to korýš. Rybářský řád
uvádí, že všechny původní druhy raků jsou celoročně hájeny.
Rak říční má
široká klepeta, hladký krunýř, hlavohrudí se mu rozšiřuje. Samička má od října do
konce července pod zadečkem celé kopy nahnědlých vajíček, nosí je tedy šest
měsíců. Bývá jich až 300, některé se však nevylíhnou. Malí ráčkové se líhnou z
vajíček na začátku léta. Jsou velcí asi 1cm. Týden po vylíhnutí jsou ještě
pevným vláknem připoutáni k matce. Po prvním svléknutí z krunýře pak již žijí
samostatným životem, ale přece jen ještě asi 3 týdny hledají kryt pod matčiným
tělem. Rak potom dospívá téměř za 5 let.
Je sice
masožravcem, ale snadno si zvykne i na brambory či hrách. Máme-li jako nástrahu
žížalu a lovíme-li na položenou, může se nám někdy stát, že uvidíme divný
nenápadný záběr. Pokud jemně potáhneme za vlasec, ucítíme slabé škubání.
Pozvedneme-li nástrahu k hladině, vidíme raka, který však sousto okamžitě
pustí, pokud bychom ho chtěli vynést na břeh.
Cobitis taenia
Popis:
Žije v
potocích většiny evropských zemí i v asijské části Ruska. Je neznámý v Irsku,
Walesu, Skotsku, Norsku, Finsku a severním Švédsku.
Tato rybka z
čeledi sekavcovitých vede skrytý život, o kterém
zatím víme velmi málo. Předpokládáme, že se vyskytuje na celém našem území ve
vhodných vodách - stojatých nebo pomalu tekoucích, kde je mělko a písečné nebo
alespoň balvanité dno.
Sekavec
písečný má protáhlé tělo, u tlamičky šest vousků, pod okem vztyčitelný osten s
rozdvojeným vrcholem. Na hřbetě je šedohnědý s početnými skvrnami. Na bocích má
dvě podélné řady šedohnědých skvrn. Živí se bezobratlými živočichy u dna,
dožívá se stáří jen čtyř let. Dorůstá délky 10cm a hmotnosti 50gr.
Jsou
celoročně hájeni.
Sabanejewia balcanica
Popis:
Je podobný
sekavci písečnému. Žije v povodí řek Dunaje, jinak byl zjištěn pouze v řece
Bečvě na Moravě. Je téměř stejný jako sekavec písečný, má pouze větší počet
skvrn na bocích, je barevně kontrastnější. Někteří odborníci pozměnili jeho
jméno - místo sekavec razí označení sekavčík horský.
V podhorských řekách a potocích žije většinou v úkrytu u kamenitého nebo
štěrkovitého dna.
Také o této
rybce nejsou známy bližší podrobnosti z jejího života. Dá se předpokládat, že
doplňuje "jídelníček" dravých ryb, i když její rozmnožovací možnosti
jsou velmi omezené. U sekavce horského jen 300 jiker od jedné samice.
Jsou celoročně
hájeni.
Coregonus peled
Popis:
Jikry této lososovité
ryby byly k nám dovezeny v roce 1970 do rybníků Státního rybářství v Klatovech.
Předtím se aklimatizovala v rybnících a jezerech evropské části Ruska, ve
Finsku, Polsku, Německu i Maďarsku. Jejím původním domovem je severní část
Ruska. Našim přírodním podmínkám se velmi dobře přizpůsobila. Peleď se velmi podobá maréně, má však robustnější a vyšší
tělo, odlišnost je také v postavení úst. Má rovněž tukovou ploutvičku, jako
všechny lososovité ryby mezi ocasní a hřbetní ploutví.
U nás je
hlavně jako vedlejší ryba v rybnících spolu s kapry, ale úspěšně se chová i v
lipenské přehradní nádrži a v dalších přehradách. Živí se zooplanktonem, na
podzim však loví i drobné rybky. Peleď roste ještě
rychleji než maréna. Již v prvním roce přesahuje její délka 20cm, ve třetím pak
přes 40cm a dosahuje hmotnosti téměř 1kg. Snáší také vyšší teplotu než maréna,
snadno se s ní však kříží. Vytírá se totiž přibližně ve stejnou dobu jako
marény - v listopadu i prosinci. Samci a samice dospívají pohlavně už v druhém
roce věku. Peleď lze u nás zatím rozmnožovat jen
uměle. Rybářské závody produkují ročně tyto ryby v celkové hmotnosti až 200
tun.
Coregonus lavaretus
(maraena)
Popis:
V odborné
literatuře se zatvrzele píše o síhu severním, který je však v naší veřejnosti (zejména
pak v prodejnách ryb) znám pouze pod jménem maréna. V některých dílech ani to
odborníkům nestačí a pojmenovali marénu síhem mořským Wartmannovým.
Někteří usilovali v poslední době o vyčlenění marény z čeledi lososovitých ryb
a zařadit ji do nově utvořené čeledi síhovitých. V ní
byli témeř k nerozeznání síh malý, koruška mořská a
síh ostronosý. Ten jediný má odlišnost - protažený špičatý rypec. V novější
literatuře zůstavají všichni síhové opět v čeledi
lososovitých. Z nich pak maréna je u nás nejrozšířenější. Není původní rybou, v
roce 1882 ji přivezl z polského jezera Mliedwie do
našich jihočeských rybníků významný rybářský odborník Josef Šusta. Maréna se
objevuje v prodejnách ryb v podzimních měsících po výlovech a je zvlášť výborná
uzená.
Maréna má
štíhlé protáhlé tělo, malou hlavu se štěrbinovými ústy. Boky jsou jasné svítivé
střibřité, šupiny snadno opadávají. Hřbet má
modrozelený. Živí se zooplanktonem a vodním hmyzem. Rychle roste, ve druhém
roce měří již 30cm. Ojediněle dorůstá délky 65cm a hmotnosti 2kg.
Chov marény
je u nás závislý na umělém vytírání. V některých přehradních nádržích se
pravděpodobně rozmnožuje i přirozeným způsobem (Lipno, Jesenice a některé
rybníky na Českomoravské vrchovině).
Salvelinus fontinalis
Popis:
Tato
lososovitá ryba pochází ze severoamerických jezer a koncem minulého století
byla dovezena do Evropy. U nás žije jen v některých potocích a horských
jezerech. Pokusy o zavedení sivena alpského, Salvelinus
salvelinus byly u nás neúspěšné. Škoda, tento
siven dosahuje v alpských jezerech, zejména v Rakousku, značné hmotnosti - i
přes 3kg (siven americký asi 2,5kg).
Siven
americký má olivově světle mramorovaný hřbet a na těle červené, žluté i modré
skvrny. Pestře má zabarveny i ploutve - žluté až oranžové. Z našich ryb je
nejpestřeji zbarven. Někdy se kříží s pstruhem obecným a potomstvo je pak
nazýváno "tygrovitými rybami". Tlamu má velmi rozeklanou. Žije ve
vodách, které vyhovují i pstruhům, snáší však také kyselejší vody. Požírá larvy
vodního hmyzu, dospělejší kusy loví i drobné rybky. Nejmenší lovná délka této
ryby je 25cm. Má stejnou dobu hájení jako pstruh potoční (od
1.září do 15.dubna)
Růst sivena
je poměrně rychlý, již ve třetím roce dosahuje délky 30cm. Lze jej ulovit na
umělou mušku, nebo vláčením na menší třpytku. Úlovek sivena je pro rybáře
zážitkem nejen pro chutné, do oranžova zbarvené maso, ale pro celkový vzhled
ryby, která je zavalitější než pstruh, ale zato ještě krásněji vybarvená.
Nejmenší lovná délka je
25cm.
Lepomis gibbosus
Popis:
Rybka patří
do čeledi okounovitých a v našich vodách není původní. Byla do Evropy dovezena ze
Severní Ameriky. Nejdříve zdomácněla ve Francii, dnes žije téměř v celé Evropě.
U nás byla objevena poprvé v roce 1929, kdy byla zavlečena do jihočeských
rybníků z Jugoslávie s plůdkem kapra. Dnes je její výskyt v Čechách velmi
vzácný, hojnější je na Slovensku, v Dunaji, dunajských ramenech, kanálech i v
dolních úsecích Váhu a řeky Nitry.
Má okrouhlý
tvar těla, první hřbetní ploutev je ostnatá podobně i přední řitní ploutve. Na
hřbetě je olivově zelená, boky jsou namodralé s kulatými červenými a oranžovými
tečkami. Na horním výběžku žaberního víčka mají samci červenou skvrnu. Má odtud
(i pro další zbarvení) své přiléhavé jméno. Slunečnice pestrá se živí
planktonem i drobnými živočichy dna. Dosahuje sotva 20cm délky a 250g
hmotnosti. Loví někdy i plůdek jiných ryb.
Tře se na
konci jara, v květnu a červnu, samec střeží jikry, které oplachuje proudem
vody. Potěr se vylíhne za dva dny a odplouvá do úkrytu ve vodních porostech.
Rybka však v našich vodách není příliš žádoucí, neboť ubírá potravu hospodářsky
cennějším rybám. Je v zájmu našeho rybářství, aby slunečnice pestrá byla ve
výskytu omezována. Někteří rybáři však tvrdí, že její lov je velmi zajímavý a
má prý i chutné maso.
Leucaspius delineatus
Popis:
Je to
nejmenší kaprovitá rybka, velká v průměru jen několik centimetrů. Maximální
délka jejího těla se udává 9cm, ale to je jistě velikost zcela ojedinělá, nebo
spíše nevídaná. Slunka má nazelenalý hřbet a svítivě střibrné
boky. Ploutve mají naoranžovělou až načervenalou barvu. Tlamičku má v horní
poloze hlavy. To nasvědčuje, že sbírá hojně potravu u hladiny. Šupiny jí snadno
opadávají.
Žije ve
velkých hejnech v menších nádržích, stojatých vodách, nejvýše mírně tekoucích,
ve slepých ramenech a tůních v zaplavovaných oblastech. Je to ryba nížinných
vod. Živí se převážně planktonem, ve vodách, kde je nedostatek dravých ryb se
často silně přemnoží.
V chovných
rybnících je považována za nežádoucí rybu, nemá pochopitelně žádný hospodářský
význam. Rybáři ji chytají často do čeřínků. Potřebují
slunku k lovu dravých ryb. V takových ppřípadech
slouží slunky jako vynikající nástraha. Znamenitě na ni zabírají zejména větší
okouni, je však pochoutkou i pro větší štiku. I když
se označuje za plevelnou rybku, přesto má svou funkci
jako potrava ryb jiných. Neboť i dravé ryby při nedostatku potravy degenerují a
jsou náchylnější k chorobám. Rybí drobotina, mezi níž slunka patří, vylepšuje
tedy dravcům fyzickou kondici.
Esox lucius
Popis:
Je to
nejznámější dravá ryba u nás a téměř v celé Evropě. Chybí jen na Pyrenejském
poloostrově, v jižní Itálii a v části Balkánského poloostrova. Žije dále v Asii
i Severní Americe. Můžeme se s ní setkat prakticky ve všech pásmech - od
nížinných vod po pstruhové revíry, kde je ovšem nežádoucí. Má válcovité tělo,
šedozelený hřbet, stříbřitě zelené boky s mírným ocelovým nádechem, na bocích
nažloutlé příčné pruhy. Břicho má bílé a na něm světle šedé skvrny.
Štika patří
k našim největším rybám. V posledních letech byla ulovena v přehradní nádrži na
Lipně štika, která měřila jeden a půl metru a její hmotnost přesáhla 24kg.
Desetikilové štiky by nebyly vzácností, to by ovšem nesměla být štika tak
přitažlivým terčem pro rybáře. Nepomáhá ani to, že se smí lovit jen v druhé
polovině roku. Její nejmenší lovná délka je 50cm. Štika je velmi žravá, na
kilogram přírůstku své hmotnosti spotřebuje až 7kg jiných ryb.
Je
nedocenitelným článkem biologické rovnováhy ve všech vodách. Pohlcuje především
plotice, okouny, perlíny, hrouzky, proudníky, ježdíky, slunky a z nich pak
zejména ty jedince, kteří degenerují, nebo jsou nemocní či poranění. V Táboře
provozuje Český rybářský svaz jedinečnou štičí líheň. Produkuje ročně přes 50
milionů kusů štičího plůdku pro naše vody i na export. Z této líhně přichází
též odrostlejší plůdek, který je již více odolný proti nejrůznějším nebezpečím.
Doba hájení od 1. ledna do 15. června
Nejmenší lovná délka 50cm.
Phoxinus phoxinus
Popis:
Kaprovitá
rybka rozšířená v Evropě i Asii, chybí v jižní Evropě a na severu
skandinávských zemí. U nás bývala velmi hojná a žila prakticky ve všech
chladnějších hlavně čistých vodách. Je malá, dorůstá asi 8cm délky, maximálně
12 cm. Má droboučké šupiny, hnědozelenou barvu na hřbetě, boky jsou světlejší s
nazlátlým nádechem. Tělo je pokryto tmavými skvrnami až pruhy. Nedožívá se
příliš dlouhého věku - nejvýše pěti let a roste poměrně pomalu. Pohlavně
dospívá ve třetím roce života.
Daří se jí
nejlépe v tocích, na které hojně padá stín z pobřežních porostů. Žije i na
jejich dolních úsecích až v parmovém pásu. V letních měsících je v hejnech spíš
u břehů a hladiny, v zimě se ukrývá u dna mezi kameny. Živí se hlavně takovými
larvami vodního hmyzu, o které pstruzi nemají zájem. Proto ji nelze považovat
za plevelnou rybu. Střevle sama se naopak stává pstruhům potravou. Proto bývá
nezbytnou v pstruhových revírech.
V poslední
době však rychle mizí z našich vod. Je totiž citlivá na jejich čistotu. Nepatří
k rybám, které jsou schopny se přizpůsobit zhoršené kvalitě vody. Jsou známé
případy, kdy se střevle již nikdy neobjevila ve vodách, které byly třeba jen na
krátkou dobu přechodně znečištěny. Střevle bývala označována též jak "grundle". Pro tuhle pochoutku však byly lepší mřenky a
hrouzci. Je záhodno, aby se střevle co nejvíce rozmnožila v přehradních
nádržích, kde žijí pstruzi a dravé ryby.
Je
celoročně hájena.
Silurus glanis
Popis:
Je jediný,
který u nás zastupuje rod i druh z čeledi sumcovitých, i když příslušníci této
čeledi patří převážně k rybám sladkých vod. Jsou příbuzní s kaprovitými. V
Evropě jsou rozšířeni v povodí Rýna a Labe ve všech řekách, které nepřímo spějí
do Baltského, Černého a Kaspického moře.
Sumec má
nízkou, širokou hlavu, která přechází v protáhlé tělo. Ocasní cást je zploštělá. Tělo je kryté hladkou kůží bez šupin.
Nad horní čelistí má dva dlouhé vousy, pod spodní dva páry menších. Oči má
velmi malé. Na hřbetě velmi tmavý, většina těla je šedomodrá. Na bocích je
mramorován, břicho má bílé a skvrnité. Vyskytují se i sumci bílí
"albíni", ale jsou velmi vzácní.
Sumec velký
žije v cejnovém pásmu v mírně tekoucích, nebo spíš stojatých vodách. Zdržuje se
při dně v členitém prostředí s úkryty. Zvykl si na přehradní nádrže. Je to
dravá ryba, která se jen v prvních měsících života živí planktonem, později
objemnější, hrubší potravou. Pozře však vedle ryb, žab, vodních savců a ptactva
i červy, žížaly a hmyz. Dožívá se běžně až 40 let. Roste velmi rychle, již v
prvním roce dosahuje délky téměř 20cm. V desátém roce již přes metr. Je naší
jedinou rybou, která může dosáhnout hmotnosti přes 100kg. Jeho nejmenší lovná
délka je současně i nejdelší ze všech, které stanovil Rybářský rád: 70cm.
V Jižních Čechách je hájen již od 1.11. !!!!
Doba hájení od 1. ledna do 15. června
Nejmenší lovná délka 70cm.
Ameiurus nebulosus
Popis:
Do Evropy
byl dovezen ze Severní Ameriky na přelomu století a v mnohých vodách se masově
rozmnožil. Je zařazen do čeledi sumečkovitých. U nás
začínala jeho existence v třeboňských rybnících, postupně byl vysazován i do
tekoucích vod. Nejhojnější je dnes v ramenech Labe a polabských tůních, podobně
i u řeky Moravy.
Je jakousi
miniaturou sumce velkého. Určité odlišnosti však přece jen má - o dva vousky
více, tedy celkem osm. Jeho hřbet bývá zbarven do hněda, má tam tukovou
ploutvičku, boky má světlejší. Tvrdé paprsky ve hřbetní a zejména v prsních
ploutvích jsou nebezpečně ostré - znak, který u sumce velkého nenajdeme.
Podobně jako sumec velký i sumeček americký hlídá po
vytření jikry a později i potěr. Liší se však velikostí - dorůstá délky nejvýše
30cm a hmotnosti nejvýše 0,5kg. Je však velmi odolný zejména proti nedostatku
kyslíku. Přežije i ve vodách, kde jiné ryby, kromě karase
a piskoře, hynou udušením.
Je
všežravcem, přijímá jak živočišnou, tak rostlinnou potravu. Nejlépe se však dá
ulovit na žížalu, po které je přímo posedlý. Maso je velmi dobré. Žije v
hejnech, jeho věk není dlouhý, nejvýše 6 let. V Rybářském řádu není uvedena
minimální lovná délka. Byl, a někde ještě je považován za plevelnou, ba škodnou
rybu.
Arisichthys nobilis
Popis:
Kolébkou
této býložravé ryby je jižní Čína. V roce 1965 byly u nás první pokusy o její
aklimatizaci v našich podmínkách, zejména pak v teplejších vodách jižní Moravy,
a jižních Čech. Po více než 20ti letech je jeho chov u
nás stále ještě do určité míry problematický, zejména pokud jde o přirozené
vytírání ryb. U nás není zatím dostatek příznivých klimatických podmínek, aby
všechny dovezené býložravé ryby (amur, tolstolobik bílý) se mohly vytírat ve volných vodách, což
je zejména na škodu ve sportovním rybářství. Tyto býložravé ryby je nutno uměle
vytírat za pomoci hypofyzace. V původní vlasti se
často kříží s tolstolobikem bílým.
Tolstolobik (tolstolobec) pestrý žije
jako jiní v hejnech. Živí se vedle zooplanktonu také řasami a sinicemi. V
chovných rybnících přijímá i potravu, která je určena kaprům. V příhodných
podmínkách je jeho růst téměř stejný jako u kapra. V rybnících jižní Moravy měli 4-letí tolstolobici pestří
hmotnost 4-6kg. Úlovek této ryby na udici je však spíš náhodný. V rybnících
bývá chován jako vedlejší ryba.
Od tolstolobika bílého se pestrý odlišuje mohutnější hlavou, a
především pak vybarvením. Jeho tělo je hnědo-až šedočerné, celkově je "mourovatý",
tmavě skvrnitý. Břicho má bílé. Má jemné a chutné maso, zejména vynikající v
uzené úpravě. Oba tolstolobici nemají stanovenu
nejmenší lovnou délku.
Hypophthalmichthys molitrix
Popis:
Je to
kaprovitá ryba, jejíž původním domovem jsou rozlehlá
území východní Asie, řeky povodí Amuru, zejména pak oblasti jižní Číny.
Zvláštností tvaru jejího těla je ostrý kýl na břiše od hrdla až po řitní otvor
a má nezvykle nízko položené oči na hlavě. Tolstolobik
bílý je stříbřitě zbarven. K nám byl dovezen na počátku šedesátých let,
aklimatizoval se až na rozmnožování. Nestačí zřejmě počet teplých letních dnů,
proto musí být uměle rozmnožován.
Dospělé ryby
se živí výhradně rostlinným planktonem. Tolstolobici
rostou rychleji než amuři, ve třetím roce dosahují
hmotnosti i 1,1kg. Pohlavní zralost se u nich dostavuje za 8-12 let. Tolstolobik dosahuje délky až 1 metr a hmotnosti nejvýše
10kg.
Chuťově jsou
býložravé ryby - amuři a tolstolobici
- velmi atraktivní, jejich maso je ale o poznání tučnější. Podobně jako amur bílý mají i tolstolobici helagické jikry, které jsou volně unášeny vodou (nelepí se na
vodní rostliny jako u jiných ryb). Tolstolobiky lze
lovit jako kapra, jejich výskyt je v revírech však velmi omezený. Produkce
býložravých ryb dosahuje u nás jen několika desetin procenta z celkového chovu.
Anguilla anguilla
Popis:
Je to jedna
z nejzajímavějších ryb na světě. Je stále opředen tajemstvím rozmnožování,
které se děje v hlubinách Sargasového moře. Malí úhoříci v larválním stádiu
překonávají šířku Atlantského oceánu, pronikají do ústí evropských řek a
postupují proti jejich proudům až do lipanových pásem. V těchto řekách
dorůstají a setrvávají v nich 10-15 let. Pud zachování rodu je pak nutí k
zpětné cestě. V hlubinách Sargasového moře po vytření hynou.
Existence
úhořů v našich vodách by byla zcela nemožná bez umělého vysazování úhořího
monté (larvální stádium úhoře, který doputoval k ústí některé z evropských
řek). Monté je k nám dopravováno letecky. Je velké 5-8cm a v jednom kilogramu
jich je 3-4 tisíce. Každročně u nás vysazujeme kolem
200 000 monté.
Rozeznáváme
u nás 2 formy úhoře říčního - úzkohlavého a
širokohlavého. Úhořům chybějí břišní ploutve. Tělo je hnědé na hřbetě černě
zbarveno, břicho mají bílé až nažloutlé. Dorůstají zpravidla až 150cm délky a
hmotnosti do 4kg. Úhoři vedou noční život, proto je rybáři loví nejčastěji z
večera do konce povolené doby lovu, zejména v červnu a září. Nejmenší lovná
délka úhořů je 45cm. Úhoři se živí bezobratlými živočichy, larvami vodního
hmyzu. Představují však značné nebezpečí pro raky a ryby.
Doba hájení od 1. září do 30. listopadu
Nejmenší lovná délka 50cm.
Cottus gobio
Popis:
Vranky žijí
ve většině evropských zemí kromě jižních a severních oblastí. Jsou to drobné
rybky, které tvoří samostatnou čeleď vrankovitých. Vranka obecná je tvorem pstruhového
i lipanového pásma. Žije na štěrkovitém dně, kterému se dokáže barevně velmi
dobře přizpůsobit. Úkryt hledá pod kameny.
Chybí jí
plynový měchýř, proto se pohybuje spíš drobnými skoky u dna a nikdy nevyplouvá
k hladině. Živí se drobnou potravou u dna. Její nebezpečí pro pstruží potěr, a
zejména jikry, bylo často přeceňováno. Nemá stanovenu nejmenší lovnou délku.
Vranka má
nevzhledné tělo. Utváření hlavy a úst vyvolává dojem krutosti. Jsou nepřiměřeně
velké v poměru k tělu. Má hnědý nebo i šedý hřbet, tělo mramorované, břicho
světlé, na ploutvích tmavé pásy. Na skřelových
kostech jsou dva ostré trny. Můžeme ji snadno pozorovat. V menších tocích -
pokud budeme zkoumat dno kousek po kousku, ji uřčitě
objevíme. Někdy lze vranku snadno chytit i do dlaně.
Je
celoročně hájena
Cottus poecilopus
Popis:
Vranka pruhoploutvá je téměř k nerozeznání od vranky obecné.
Nežije však v českých tocích, pouze na Moravě a Slovensku. Tam bývá společně s
vrankou obecnou, zejména ve vyšších polohách pstruhových pásem.
Její
odlišnost je udávána příčně pruhovanými břišními ploutvemi, tmavším a
kontrastnějším zbarvením těla. Oba druhy vranek jsou velmi citlivé i na
sebemenší znečištění toků, které signalizují hromadným úhynem.
Jsou
označovány za nejspolehlivější indikátor nezávadnosti vody. Znečištěným vodám
se nepřizpůsobují.
Vranka
pruhoploutvá je celoročně hájená
Částečně převzato z webu KZČ ELDORÁDO
Podrobné
informace k hájení a lovným mírám doplnil Emil Pešek